ART CAMP 2024
V roce 2024 jsme jako tým 14 lidí z různých částí České republiky, Anglie a Kanady odjeli do Keni vést na kempech pro děti a mládež (ArtCampech) workshopy ze všech uměleckých oborů či z oblasti sportu. Do Keni jsme odletěli na tři týdny, ve dnech 11.08. - 02.09. 2024. Spolupracovali jsme s místní církví na dvou táborech ve dvou vesnicích Ndere a Kapiyo uprostřed buše. Díky pomoci místních lidí jsme na každém campu pracovali se skupinou kolem 200 dětí.
ArtCamp probíhal v denní formě, děti tak každý den docházely na místo konání, dostaly zde každý den také oběd a svačinu. Pastor Paul vedl společné programy, ve kterých jsme se zamýšleli nad příklady Boží svobody v Bibli. Každý den jsme se snažili ve skupinách diskutovat, co to znamená pro náš každodenní život. V průběhu týdne jsme na workshopech pracovali s tématem svobody a na konci týdne jsme v rámci nedělní bohoslužby výsledek ukázali rodičům a lidem v církvi.
Naším cílem nebyl dokonalý výsledek, ale samotná cesta k němu. Chceme investovat do místní mladé generace, která žije v chudé části Keni, kde není tolik možností osobního rozvoje, zaměstnání a mnoho lidí tak končí v závislostech různého druhu. I proto jsme se v roce 2024 rozhodli pro téma „Život v Boží svobodě“.
Fotogalerie
Děkujeme za vaši podporu
Děkujeme moc za vaši štědrost a veškerou podporu, kterou jste nám v roce 2024 prokázali (jak tu modlitební, tak i finanční), abychom mohli naplnit Boží poslání k místním lidem v Keni. V minulém roce jsme tuto cestu začali a vyzkoušeli. Zasévali jsme první semínka vzájemné důvěry a spolupráce. Věříme, že si to Bůh navzdory naší nedokonalosti a různým očekáváním použil a použije i v budoucnu. Věříme, že z Boží milosti proměna jednoho člověka může proměňovat další a přinášet Boží království mezi nás.
Svědectví
Aleš
Do Keni jsem jel dělat především výtvarný workshop, kdy bylo záměrem vytvářet sochu, nebo sochy "zvířat" z místních materiálů – hlíny, suché trávy, klacků a provázků, tak, aby bylo možné si kdykoliv vytvořit něco podobného bez možnosti si něco koupit.
Účastníků jsem měl sice dost málo, ale za to jsem zažíval hluboké pocity vzájemného tichého učednického vztahu, jako bych se stával jedním z nich. Nejvíc se mi líbily momenty, kdy se propojila spontánní tvořivost a vzájemný vztah. Například momenty, kdy jsem ve volném čase začal něco spontánně vytvářet a děti se ke mně začaly spontánně přidávat. Uvědomoval jsem si, že to můžou být ty momenty, které je mohou inspirovat být radostně tvořivé i v běžném životě. Nebo moment, kdy mi nejvěrnější "učedník" David donesl ukázat své vlastní sošky, které si doma vytváří.
Ještě si vzpomínám na silnou situaci, kdy jsme se s mým kamarádem Jendou dali do řeči s jedním ubohým člověkem, závislým na alkoholu. Vedli jsme ho k tomu, aby šel se svou závislostí k Ježíši a do církve. Když během hovoru a modlitby plakal, vnímali jsme, že s ním Bůh jedná.
Také se mi líbily momenty, kdy jsme se snažili měnit zažitou perspektivu, že se bez nás neobejdou a povzbuzovali jejich hodnotu a jedinečnost. Když jsme je povzbuzovali v tom, že jsou dost dobří na to, aby rozvíjeli vlastní projekty, aby měnili svou zemi k lepšímu.
Miro
Pro mě bylo úžasné vidět různé lidi z různých zemí, muže, ženy, teenagery, jak se spojili a odjeli na jiný kontinent, aby byli požehnáním pro děti v Keni. Teď jsem používal slova jako "různý a jiný" a ano, bylo to někdy náročné, ale všichni jsme měli podobný cíl a bylo to vidět v praxi - jednota neznamená stejnost. Bylo skvělé vidět, jak každý používá svůj talent ke sdílení Boží lásky. A jako obvykle, když se chystáte sloužit/změnit druhé, Bůh začne měnit i vás – viděl jsem, jak Bůh pracuje na každém členu týmu. Bůh se o nás skutečně staral – nedošlo k žádné vážné nehodě nebo nemoci.
Tábory s dětmi byly radostné. Komunikace v angličtině fungovala velmi dobře. Byl jsem ohromený, že na fotbalu, kde bylo občas i 50-60 dětí, a ony vůbec se nehádaly! (mám velmi odlišnou zkušenost od s dětmi z Čech :-) Rozhovory ve skupinách byly nejprve náročné, protože děti byly tiché, ale nakonec jsme si popovídali o Bohu, jejich životech a rodinách. Zejména na druhém táboře kde jsem měl teenagery. Silně jsem cítil Boží lásku k těmto dětem - moje hlavní poselství bylo, že na okolnostech určitě záleží a život v Keni není snadný, ale Bůh je větší než okolnosti - a že život v Evropě také není snadný a že Bůh je pro nás všechny stejný - v Keni to může být jiný druh kvality života, pravděpodobně méně pohodlný než v Evropě. Modlím se, aby tyto mladé životy našly pokoj a naplnění v Božím Duchu. Aby posílili své životy, aby nežili v neustálém pocitu potřeby něčeho (materiálního) a měli plnost v Bohu.
Bůh žehnej Keni
Klárka
ArtCamp s Effathou byl pro mě dlouho vysněným projektem. Už nějakou dobu jsem si uvědomovala, jak moc mě naplňuje práce s dětmi, ale nebrala jsem to jako nějaký dar. Čas od času k nám do sboru přijeli lidé s prezentacemi o misijní činnosti v Africe. Vždycky jsem k tomu měla obrovský respekt a vnímala to jako poslání pro výjimečné jedince. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že bych se mohla na podobnou cestu vydat i já. S Hankou se znám už několik let díky Effathě. Když poprvé přišla s nápadem uspořádat ArtCamp, zdálo se mi to jako něco naprosto neskutečného. Přesto jsem cítila, že by to mohla být příležitost právě pro mě. Nechtěla jsem jednat zbrkle, a tak jsem se modlila a prosila Boha o nasměrování. Po čase jsem se Hance ozvala a s radostí mě přijala do týmu – a právě tehdy jsem si uvědomila, že bych opravdu měla jet.
Začátky nebyly jednoduché. Sestavit tým bylo náročné, protože nás bylo opravdu málo, ale díky Božímu vedení se to nakonec podařilo. Jakmile bylo všechno naplánováno, mohli jsme vyrazit. Celá výprava byla jedním velkým požehnáním. Po celou dobu jsme vnímali Boží ochranu – nic vážného se nestalo, žádné velké problémy nenastaly. Každý den k nám přicházelo stále více dětí, a i když některé dny byly fyzicky i psychicky vyčerpávající, drželi jsme při sobě a podporovali se navzájem.
Myslím, že si děti program užily. Přestože byly v otázkách víry spíše zdrženlivé a nechtěly o těchto tématech moc mluvit, věřím, že to, co zažily, v nich může zůstat a třeba se jim jednou v životě vybaví ve správný čas. Někdy stačí jen zasadit semínko a nechat Boha, aby s ním naložil podle své vůle. Obrovskou motivací pro mě byla dětská radost z maličkostí. Uvědomila jsem si, jak často beru věci jako samozřejmost a zapomínám být vděčná. Místní děti mi v tomto ohledu otevřely oči a změnily můj pohled na svět.
Jsem neskutečně vděčná za tuto zkušenost a za to, jak vše dokonale zapadlo. Stále mi přijde neuvěřitelné, že jsem mohla být součástí tak krásného projektu. Afrika mi přirostla k srdci a cítím silnou touhu se tam vrátit. Děkuji Bohu za vedení a požehnání, celému týmu za skvělou spolupráci, místním za jejich pohostinnost a všem, kteří nás v této cestě podpořili. Bez vás by to nebylo možné!
